Ústavní soud, Brno, TZ 61/2015, 

15.7.2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.

Stěžovatelům byl ve veřejném zájmu v roce 2003 vyvlastněn pozemek v katastrálním území Otrokovice – orná půda – o celkové výměře překračující 6 tisíc m2. V projednávané věci byla na základě žaloby stěžovatelů rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2013 stanovena výše náhrady za vyvlastnění pozemků v částce 11 139 700 Kč. Tímto rozsudkem bylo nahrazeno rozhodnutí správního úřadu, kterým byla stěžovatelům původně přiznána náhrada za vyvlastněné pozemky ve výši 1 482 000Kč. Ředitelství silnic a dálnic (v tomto řízení vedlejší účastník) se proti rozsudku odvolalo, Vrchní soud v Olomouci žalobu stěžovatelů zamítl, následně podané dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.

Právní úprava účinná do dne 30. 6. 2006 byla postavena na tom, že se při stanovení náhrady vychází z ceny „úřední“, až teprve novelizací stavebního zákona zákonem č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění, bylo s účinností od 1. 7. 2006 možno přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní), z čehož při svém rozhodování vycházel odvolací i dovolací soud.

V projednávané věci stěžovatelé v řízení před obecnými soudy opakovaně poukazovali na závazky vyplývající pro Českou republiku z mezinárodních smluv a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (mj. na rozsudky Pincová a Pinc proti České republice nebo Pešková proti České republice, které se týkaly adekvátní kompenzace za vyvlastněný majetek), Nejvyšší soud a Vrchní soud v Olomouci se však v napadených rozhodnutích těmito otázkami vůbec nezabývaly a v této souvislosti odkázaly na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1163/12, ve kterém Ústavní soud neshledal prostor pro aplikaci principu proporcionality v návaznosti na obsah čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Druhý senát Ústavního soudu v nyní projednávané věci dospěl k závěrům odlišným od závěrů vyslovených v tomto usnesení. Takový postup není v rozporu s článkem 89 odst. 2 Ústavy České republiky, který stanoví závaznost vykonatelných nálezů pro všechny orgány i osoby a dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého, netýká se však usnesení, která tuto všeobecnou závaznost nemají. Ústavní soud podotýká, že ve shora citovaném usnesení se nijak nezabýval otázkou kolize práva stěžovatelů na spravedlivou náhradu za vyvlastněný majetek s právy zaručenými mezinárodními závazky České republiky. V posuzované věci je naopak stěžovateli namítané porušení jejich práv zakotvených zejména v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod pro Ústavní soud stěžejním důvodem, pro který shledal důvodnost ústavní stížnosti. K tomu přistupují i odlišné skutkové okolnosti spočívající v délce řízení, kdy na rozdíl od věci shora citované rozhodl Krajský soud v Brně o výši náhrady za vyvlastnění téměř deset let poté, co byla náhrada za vyvlastnění původně stanovena Městským úřadem Otrokovice. Časový aspekt přitom v otázce přiznání náhrady za vyvlastněný majetek hraje zásadní roli, neboť s plynutím času dochází k prohlubování disproporce mezi cenou stanovenou vyhláškou č. 122/1984 Sb. a spravedlivou náhradou představovanou cenou tržní. 

Charakteristiku situace na poli právní úpravy vyvlastnění do 1. 7. 2006 zahrnuje důvodová zpráva k zákonu č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve které je poukazováno na to, že náhrada za vyvlastnění, zjišťovaná podle překonané „náhradové vyhlášky“ a cenového předpisu, mohla být v mnoha případech výrazně odlišná od ceny v místě obvyklé, které by vyvlastňovaný docílil při smluvním převodu. Doslova se uvádí, že uvedená „náhradová vyhláška“ č. 122/1984 Sb. je v důsledku nastalých společenských a ekonomických změn překonaná a v praxi téměř nepoužitelná. Nově je obecný princip, že náhrada za vyvlastnění musí být přiměřená a spravedlivá, zaručován ustanovením, že určená náhrada musí korespondovat s cenou obvyklou. Tento pojem je běžně užíván a je obsažen v cenových předpisech. Využití obvyklé ceny bude respektovat princip plné náhrady za srovnatelné nemovitosti, popřípadě práva v daném místě a čase.

Hranice mezi bezpodmínečnou povinností obecného soudu - dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem - předložit návrh Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a jeho oprávněním (resp. též povinností) k ústavně konformnímu výkladu zákona leží především v prvotním přesvědčení obecného soudu o tom, zda existuje možná ústavně konformní varianta výkladu podústavního práva, přičemž snaha o nalezení této varianty by měla doprovázet každou pochybnost soudu o neústavnosti zákona. Soud prvního stupně v posuzované věci naznačeným způsobem postupoval, když dospěl k závěru, že zaplacením úředně stanovené ceny pozemku nebyla splněna ústavní a zákonná podmínka poskytnutí náhrady za vyvlastnění, která k uskutečnění svého smyslu a účelu musí být přiměřená a spravedlivá. Soud prvního stupně dovodil, že těmto požadavkům odpovídá jedině cena obvyklá (tržní), což je cena, za niž lze vyvlastněnou věc v daném čase a místě prodat, která vychází z reálné hodnoty vyvlastňované věci a představuje adekvátní náhradu majetkové újmy způsobené ztrátou vlastnictví. Podle soudu prvního stupně proto správní orgán při určení náhrady za vyvlastnění předmětných pozemků podle administrativní ceny ve výši 1 482 000 Kč rozhodl nesprávně, neboť měl finanční náhradu stanovit podle ceny obvyklé ve výši 11 139 700 Kč.

Ústavní soud konstatuje, že krajský soud postupoval správně, pokud postupoval podle právní úpravy účinné v době vyhlášení jeho rozsudku a stěžovateli přiznal náhradu za vyvlastnění ve výši tržní ceny, protože soudní kontrola rozhodnutí orgánu veřejné správy v režimu části páté občanského soudního řádu je konstruována jako nové projednání a rozhodnutí sporu nebo jiné právní věci, o které rozhodl správní orgán, tedy v plné jurisdikci.

Lze tedy shrnout, že pokud Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích vycházely z toho, že bylo nutno určit výši náhrady za vyvlastnění podle právních předpisů účinných v době vyvlastnění, tedy přiznat stěžovatelům cenu „úřední“, takový jejich závěr nejenže není v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 občanského soudního řádu, ale není ani v souladu s mezinárodními závazky České republiky v oblasti lidských práv, které vzhledem k jejich bezprostřední aplikovatelnosti vedou k nutnosti aplikovat vnitrostátní předpisy způsobem souladným s interpretací mezinárodních smluv mezinárodními soudy, zejména s interpretací Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva. Jelikož tyto závazky platily už v době, kdy o náhradě za vyvlastnění v projednávané věci rozhodoval soud prvního stupně, nemá jeho rozhodnutí nepřípustné zpětné účinky. Ústavní soud proto ústavní stížnost shledal důvodnou.   

Ústavní soud dodává, že subjekty, které nevyužily ve srovnatelné situaci možnosti domáhat se opětovného projednání věci rozhodnuté správním orgánem v oblasti vztahů soukromého práva soudem, se nemohou dovolávat nerovného zacházení či dokonce se úspěšně domáhat mimo tímto ustanovením zákona předpokládaného postupu nového stanovení náhrady za vyvlastněný majetek, popřípadě náhrady škody představující rozdíl mezi cenou přiznanou podle dříve platných cenových předpisů a cenou obvyklou, jak ji má na mysli zákon o vyvlastnění. Jak totiž Ústavní soud setrvale judikuje, v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), kterou mají plně ve vlastní dispozici.

Sp. zn. II. ÚS 1135/14

Zdroj: Ústavní soud ČR