Ústavní soud, Brno, TZ 39/2015

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky ČEPRO, a.s. a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu o procesním nástupnictví, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v občanskoprávním sporu, probíhajícím u Městského soudu v Praze, v němž se žalobkyně - obchodní společnost Venturon Investment s.r.o., domáhá po žalované společnosti ČEPRO, a. s., zaplacení částky přesahující dvě a půl miliardy korun. Ve věci samé dosud nebylo obecnými soudy rozhodnuto.

V průběhu tohoto základního řízení byl žalobkyní podán návrh, aby soud připustil tzv. procesní nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a občanského soudního řádu.  Žalobkyně navrhla, aby na její místo vstoupila do řízení společnost GLOBAL LICENCE & SERVICES ESTABLISHMENT se sídlem v Lichtenštejnsku, přičemž žalobkyně tvrdila, že této společnosti postoupila své pohledávky.

Soud I. stupně v pořadí druhým usnesením ze dne 18. 10. 2013 návrh žalobkyně na to, aby na její místo vstoupila nabyvatelka pohledávek, zamítl s tím, že žalobkyně sice formálně osvědčila skutkové podmínky pro procesní nástupnictví, nicméně vyhověním návrhu a připuštěním vstupu lichtenštejnské společnosti na její místo by došlo k porušení práv a právem chráněných zájmů žalované a ke zneužití práva na její úkor. Prvoinstanční soud při svém rozhodování vycházel z dřívějšího nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11, který se týkal týchž účastníků téhož sporu.

Po odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesení prvoinstančního soudu zrušil a návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví vyhověl, neboť dospěl k závěru, že se postoupením pohledávky procesní postavení žalované nezhorší, a to ani z hlediska případného vymáhání nákladů řízení (v případě, že by byla žalobkyně v řízení neúspěšným účastníkem).
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost.

Ústavní soud napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu nynějším nálezem zrušil. V odůvodnění nálezu především odkázal na závěry, plynoucí z dřívějšího nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. 468/11, které tyto soudy nerespektovaly, ačkoliv jsou k tomu podle článku 89 odst. 2 Ústavy zavázány.

Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí soustředil především na zjištění formálních předpokladů, stanovených v § 107a občanského soudního řádu, aniž by vzal v úvahu, že informace z obecně známých dostupných zdrojů, předestřené žalovanou stranou, nasvědčovaly tomu, že ve věci zdaleka nejde o plnění či převod závazků v rámci standardní obchodní činnosti, nýbrž že převáděná pohledávka je s největší pravděpodobností fiktivní a že ve věci existuje důvodné podezření ze závažné kriminální činnosti (což bylo následně potvrzeno trestním rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 10 T 11/2012, týkajícím se odsouzeného Leopolda Klimuse).

Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud při posuzování podmínek procesního nástupnictví pochybil tím, že nevěnoval náležitou pozornost krajně podezřelým skutkovým okolnostem singulární sukcese (vzbuzujícím v daném případě podezření z protiprávního či dokonce trestného jednání) a tím zcela odhlédl od smyslu civilního procesu, kterým je především poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním soukromým právům.

Vyhovění návrhu na procesní nástupnictví v posuzovaném případě jednostranně zhoršilo procesní pozici žalované strany, např. zpochybnilo vymahatelnost jejího potenciálního nároku na náhradu nákladů řízení a mohlo by k její škodě komplikovat další průběh sporu.

Pokud obecné soudy svými rozhodnutími umožnily vznik nebezpečí zneužití procesního nástupnictví, porušily tím základní právo žalované na spravedlivý proces, garantované článkem 36 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Věc se vrací k Vrchnímu soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.

Zdroj: Ústavní soud ČR